Pažení stavebních jam

Pro pažení stavebních jam jsou nejčastěji používané tyto technologii:

• Pažení z tryskové injektáže
• Záporové pažení
• Mikrozáporové pažení
• Pilotové stěny
• Štětovnice a štětové stěny

Princip pažení stavební jámy je podobný pro všechny dané technologie a výběr záleží na dané geologii, na přítomnosti podzemní vody, trvalosti konstrukce a na prostorových možnostech staveniště. Pažení se skládá ze tří částí. Svislý prvek (zápora, mikrozápora, pilota, trysková injektáž), výplň mezi svislými prvky (stříkaný beton s výztužnou sítí, úpalky ocelových pažin Union, fošny či hranoly) a vodorovný prvek (tahové kotvy, rozpěrné rámy)

Popis jednotlivých řešení.

Pažení z tryskové injektáže je alternativou k pilotovému pažení. Lze ho použít i v případech kde z prostorových důvodů není možné použít velkoprofilové vrtné soupravy. Dále lze použít pro pažení stavebních jam v sousedství stávajících objektů, kdy je navrženo podchycení starajících základů. Také je to metoda nejvhodnější pro pažení jam, kde je kladen důraz na těsnost stavební jámy proti podzemní vodě. Z dané technologie je možno provést jak stěny jámy, tak i její dno. V případě kde ze statického důvodu není možno použít pažení jen z tryskové injektáže lze danou technologii kombinovat i s převrtávanou  pilotovou stěnou, kde trysková injektáž nahrazuje primární piloty. Podle své volné výšky bývá stěna kotvena v jedné či v několika úrovních, a to přes předsazené nebo zapuštěné převázky.

Záporové pažení (tzv. berlínské) je metoda dočasného pažení stěn stavebních jam nad hladinou podzemní vody. Zápory jsou prvky z válcovaných ocelových profilů, které jsou do horniny osazeny buď do předhloubených vrtů, nebojsou zaberaněny (zavibrovány) pod úroveň budoucího dna stavební jámy. Jako zápory se nejčastěji používají profily I, 2 x U či jejich svařence nebo profily HEB. Zápora osazená do vrtu se fixuje betonem nižší pevnostní třídy v hloubce pod úrovní dna budoucí stavební jámy a zásypem stabilizovaného materiálu až do úrovně stávajícího terénu. Zápora je možná po skončení své funkce z vrtu vytáhnout. Při výšce výkopu nad cca 3 m je pažení kotveno jednou nebo více řadami zemních kotev s ocelovými převázkami, v případě malých vzdáleností protilehlých stěn pažící konstrukce lze kotvení nahradit rozpěrami, pokud to požadavky na výstavbu navazující konstrukce dovolují.

Mikrozáporové pažení (tzv. Janovské stěny) je dalším druhem pažení, velmi podobného záporovému. Využití nacházejí ve stísněných prostorách bez možnosti manipulace s větší stavební technikou a tam, kde je třeba navrhnout pažící konstrukci s minimální tloušťkou. Na rozdíl od záporového pažení jsou tedy pro svislé prvky použity válcované silnostěnné trubky nebo ocelovými nosníky nejčastěji profily I, nebo HEB které lze osadit do vrtů průměru max 300 mm. Vzhledem k rozměrům jednotlivých prvků je zřejmé, že se jedná o konstrukci poměrně měkkou, jež musí být kotvena či rozpírána v několika úrovních.

Pilotové stěny jsou používaný jako trvalé pažící a konstrukční stěny, které lze použít i pro pažení proti podzemní vodě. Pilotové stěny se skládají z pilot většinou stejného průměru vrtaných v řadě, přičemž podle osové vzdálenosti pilot se dělí na: volně stojící, tangenciální a převrtávané (těsnící kce) Podle své volné výšky bývají piloty kotveny v jedné či v několika úrovních, a to přes předsazené železobetonové převázky.

Štětovnice a štětové stěny jsou spojovány v zámcích a tvoří tak souvislou stěnu. Nejčastěji se takto provádí pažící jímky nebo stěny se štětovnicemi pro dočasné zajištění a stavební jámy. Štětovnice se nejčastěji beraní, nebo vibrují. Pažení může být kotvené v jedné nebo více úrovních nebo rozpírané. Po vybudování vnitřní konstrukce mohou být štětovnice vytaženy. Štětové stěny trvalé jsou budovány v rámci protipovodňových opatření, nábřežních zdech a také lze využít jejich těsnící funkci při sanaci kontaminovaného podloží. Zde je nutné zvážit použití vhodného materiálu, který je schopen odolávat agresivnímu prostředí podloží.